Dnešní příspěvek, po delší časové odmlce – omlouvám se milým čtenářům, se týká opět rozboru vztahů, těch zhaslých.
Každý z nás jistě zažil nějaký rozchod, je pravdou, že vždy každého hluboce nezasáhne, když vztah pomalu vyšumí je někdy rozchod jediným řešením a úlevou. Avšak pokud jeden toho druhého má rád a to vztahové utnutí je nečekané, přichází smutek, přichází trápení, slzy a vzpomínání. Mnoho z nás a obzvláště ženy, jsou emotivnější a nesou nečekané rozchody hůře.
- Vzpomínáte si na ten okamžik, kdybyste dali cokoli, kdyby se váš milý protějšek k vám vrátil?
- Kdyby „prozřel“ a uvědomil si, že vy jste tím nejlepším v jeho životě a TEN rozchod, byl emotivním rozpolcením a nechtěným přehmatem?
- Kdyby ta drahá polovička přišla s prosíkem a chtěla žít společným životem až do konce vašich dní?
- Měli jste někdy pocit, že byste odpustili tomu druhému cokoli, jen abyste byl opět s ním?
Ano, tohle je klasický porozschodový splín. A je tomu skutečně tak? Věřte nevěřte, lidská srdce by si to sice přála, chvilinku po opuštění se cítí sama, ale to jen proto, že jsou opuštěna a nikdo nechce být sám. Lidské mozky rádi potlačují nepříjemné chvíle, a jak bylo mnohokrát řečeno, nejvíce chceme v životě to, co nemůžeme mít. Časem, i když se to v okamžiku odloučení zdá nemožné, se vše srovná a našim nesmyslným přáním se budeme jen smát. Říká se, že čas je nejlepší lékař a zhojí všechny rány a je to pravda.
Co jsme schopné všechno udělat, aby se náše bývalá drahá polovice vrátila? Spoustu bláznivých věcí, od sledování drahé polovičky až po přemlouvání, že on či ona udělali chybu. Když se vaše srdce vyléčí a ohlédnete se na zpět, lehce se musíte pousmát, byli jsme snad blázeni, takhle se nížit? Ano, naše mozky byly oblouzněny. Co bychom udělali po čase, kdyby ta naše polovička opravdu „prozřela“ (nebo jen ji to prostě nevyšlo s někým jiným) a chtěla se vrátit? Má rada zní, nedělat nic a natož se vracet. Jak řekl jeden moudrý fyzik, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. A je starým moudrem, že to, co neklapalo jednou, klapat znovu nebude.
I já tohle zažila, a když se mi po čase nejeden milý chlapec ozve, bez kterého jsem si myslela, že žít nemůžu, usměji se a nechám se klidně pozvat na večeři a řeknu: „Děkuji, bylo to milé, jsem šťastná a to jen díky tomu, že jsme šli každý svou cestou“. Vše se totiž děje z nějakého důvodu. Po čase vidím toho druhého zcela jinýma očima, žádný cit, žádná jiskřička. Lidé, které opouštíme a kteří nás opustili, už nejsou (alespoň pro mě) nijak rentabilními. A ten pro koho bychom skoro z okna skákali, se stává po čase citově bezvýznamným.
Nejdůležitější je dát tomu ten čas a s tím přijde i ten nadhled.
