Jsem zodpovědný řidič (tedy relativně), nikdy bych za volantem nepila. A když mám podezření na zbytkový obsah alkoholu ve své krvi – neřídím. Aprotože jednou po bujaré a probdělé noci bylo mým úkolem dopravit své já z bodu A (kde se akce konala) do bodu B (v naší stověžaté Praze) a signály vypovídající o mírné hladince byly jasné, rozhodla jsem se použít k transferu mého já, veřejné dopravní služby.
Jako velice zručná mistryně v aplikacích jsem nalezla příslušný spoj, doběhla a spořádaně čekala v dlouhé frontě, po třicetiminutovém čekání přijel plný autobus.
Ač již pár jedinců přede mnou nenalezlo místo k sezení k mému štěstí byla jedna z předních sedaček u mladé dívčiny volná. Proč asi…? Slušně jsem se zeptala a dostalo se mi neochotné houknutí, že ona ta má přeci kufr. Aha, to je sice pěkné slečno, ale já kvůli vašemu kufru stát nebudu odvětila jsem. Slečna opáčila, že ji TO nejde vynadat a nemá ho kam dát. Vyjmenovala jsem jí minimálně tři možnosti, co se s kufry dělá a kam se dávají. A neodpustila jsem si poznámku o tom, že její kufr sice má lístek, ale pouze jako zavazadlo a v tom případě nárok na své vlastní „kufrové“ sedadlo rozhodně nemá.
Podívala se na mě znechuceně a se svojí kamarádkou sedící za ní začala neochotně kufr vytahovat. Výraz její tváře napovídal, že jsem při nejmenším kráva…bylo mi to jedno, seděla jsem.
Po půlhodinové cestě autobus vyplivl své cestující včetně mě v našem hlavním městě a 50-ti hlavý dav běžel na metro, vplula jsem do vagonu a přenechala místo k sezení starším spolucestujícím. z mých dočasných kolegů mě zaujala paní s modrou taškou Ikea, taška seděla na sedadle vedle ní… Asi nějaká móda, stejně jako s dívčinou v autobuse. Tlak ve vagónu se s každou zastávkou zvyšoval, centralizace nahuštění vzrůstala zejména u dveří, ve středu vagónu bylo prázdno, ale nikdo, krom mě a dalších třech lidí nechtěl přijít o možnost vystoupit na další zastávce první – co kdyby náhodou NĚCO. Když tu nastoupila opravdová stařena, šedé vlasy a hůl, stála spořádaně a odevzdaně. Paní s taškou Ikea na ní civěla, nenapadlo ji, že by její taška mohla uvolnit místo starším. Požádala jsem paní, zda by mohla stařenu pustit, tázavý a neochotný pohled hovořil za vše (opět jsem kráva), ale pustila.
Zatím se vedle mě postavil asi 10 letý chlapeček s maminkou, když mi potřetí šlápl na nohu a potřetí se na mě podíval, jako jestli jsem si toho všimla, řekla jsem mu, že by se měl omluvit. Jeho matka, řekla, že je snad jasné a vím, že mi její chlapeček nešlape na nohu schválně a co by se omlouval – opět jsem kráva!
U svého cíle jsem vystoupila z metra a koho nepotkám – revizora a v té chvíli si vzpomenu, že jsem si prostě zapomněla označit lístek. Usměji se a prostě, řeknu, ano vím, jsem KRÁVA!
