Příběh ze života aneb „Nemusíme chápat všechno… „
Na přání čtenářů: „co byste chtěli odhalit v adventním kalendáři“, přidávám jeden malý příběh z jedné schůzky.
Bylo krásně a já se rozhodla akceptovat výzvu na rande. Kandidátem byl milý hoch (dle psaní), který však nebyl na randících portálech nováčkem. Jeho slovní obraty byly dobré, léty a praxí skoro vycvičené k dokonalosti. Střetla jsem se tedy s protivníkem podobných kvalit. Nicméně pro mé hledání prince neznamená dlouhosáhlé tlachání, ale spíš akci. Tedy preferuji osobní setkání, protože není čas ztrácet čas.
Vyměnili jsme si pár řádků, on v „romantickém duchu“ já zcela neutrálním a schůzka byla stanovena. Nemohu říct, že bych se těšila či ne, žádný pocit jsem neměla. Chlapec přijel včas (velice oceňuji) a jeho auto bylo krásné. Majitel už méně.
Nicméně protože jeho vzkazy nebyly špatné, řekla jsem si, že na vzhledu tolik nezáleží a třeba bude dobrým a zábavným společníkem. Vydali jsme se tedy na oběd, zvuk motoru a interiér vozu byl úchvatný. Usedli jsme do restaurace a objednali si, já klasicky bílé suché, chlapec nealko. Začala nezávazná konverzace a jiskra prostě, nepřeskočila. Myslím však, že to bylo oboustranné, dala jsem si tedy česnečku. Chlapec vypadal o 5-7 starší než tvrdil, ale na to jsem se ho neptala, někdo to tak prostě má. Konverzace probíhala v pěkném duchu, bavili jsme se téměř o všem, jako se starým kamarádem. O schůzkách které byly, o životě, který byl. Nezávazná konverzace, bez výrazných invektiv avšak s malými ironickými oboustrannými narážkami. Nic hrubého vše v rámci slušnosti. Jídlo bylo chutné. Došli jsme k názoru, že on má rád psy a já kočky. Myslela jsem, že toto shrnutí večera je výstižné a všeobjímající. Ano, oba máme rádi zvířata, ale každý jiný druh, tedy příjemné posezení bude prvním a posledním.
Vlepil mi u stolu nečekaně pusu a já byla v rozpacích, jeho úkon jsem neopětovala. Řekl mi, že z mé předchozí písemné konverzace je cítit, že nemám ráda muže…nevšila jsem si, ale nijak jsem jeho konstatování nerozporovala. Nedokázala jsem číst nic z tohoto jedince, přišlo mi, že je mnou zklamán, mě byl ON jedno, ale…
Jsem si vědoma, že ne vždy jsem příjemná a někdy bývám i kousavá, ale na tom co se událo vzápětí, na 99.9 % nehrálo nic z toho roli. Nevím, co se v mozku tohoto jedince odehrálo, ale najednou se jeho tvář změnila a on přes celou restauraci zařval „zaplatím“. Byla jsem v šoku a rychle jsem se vnitřně vracela v konverzaci nazpět. Neřekla jsem snad nechtěně něco, co by mu ublížilo? Ne nic takového jsem si neuvědomila. Ano, měla jsem spousty myšlenek, ale ty nahlas nevyslovuji, myslím si, že není třeba ubližovat nikomu. A protože jsem chtěla vědět, co se tedy v jeho hlavě odehrává, přímo jsem se ho zeptala, zda jsem ho nějakým způsobem neurazila a navíc jsem se hned, kdyby tomu tak bylo, omluvila. Odpověď jsem nedostala. Nechal královské dýžko, že i číšník povytáhl obočí. A šli jsme k autu, zeptala jsem se ho znovu, proč je podrážděn, ale odpověď jsem opět nedostala. A v tu chvíli jsem začala být podrážděná já. Jsem celkem splachovací typ, ale nesnáším TO, když NEVÍM, kde je chyba. Omluvila jsem se tedy znovu a usedli jsme do vozu. Jel rychle, ne příliš bezpečně a pustil nahlas rádio (velice). V tu chvíli (na první křižovatce) jsem se zeptala naposledy, proč se jeho chování změnilo a protože jsem opět odpověď nedostala, vystoupila jsem z vozu. Bílý „pussycatcher“ vystartoval, ohrozil několik řidičů a zmizel v dáli. Zvuk motoru byl fascinující.
Došla jsem domů a chtěla to zkusit naposledy, proč ten převrat, proč to jednání. Nebylo to kvůli onému hochovi, chtěla jsem se pouze poučit ze svých chyb, chtěla jsem slyšet jeho verzi dnešního příběhu. Bohužel to mi nebylo dopřáno, chlapec byl tak rychlý, že mě všude vymazal, odpověď na svou otázku se tedy nikdy nedozvím. Je mi to líto, protože mi vlastně znemožnil stát se lepším člověkem. Na druhou stranu jsem si však uvědomila, že nemusím rozumět všemu…
Autorská poznámka: Má-li někdo z čtenářů uspokojivé vysvětlení, uvítám ho :-).
