Dnešní zážitek z mnohadílné ságy seznamkového seznámení, je poměrně čerstvý a tedy dobře v mé paměti včetně všech detailů uchován.
Po delší stagnaci jsem si domluvila rande s podle fotek hezkým chlapcem, jen o málo starším než já. Vyměnili jsme si pár řádků a vzájemně usoudili, že není čas ztrácet čas, lepší bude, pokud se sejdeme. Schůzka byla domluvena, avšak musím poznamenat, že jsem se nijak zvlášť netěšila, bylo mi to jedno. Tedy když jsem popisovala své činnosti kolegyni: mám na pořadu dne TO a TO a vlastně večer jdu na rande. Kolegyně se tázavě zeptala a s kým, já odpověděla s nějakým chlapcem, nezúčastněně a bez emocí.
Byli jsme domluveni okolo 17 hod, schůzka se přesunula až na 19 hod, zřejmý oboustranný zájem. Nijak zvlášť jsem se nepřipravovala, bylo mi to jedno, asi ta pověstná chemie zafungovala i po síti (tedy spíš nezafungovala). Zadala jsem cíl cesty, nechala jsem se vyzvednout před svým hnízdečkem.
Přijel sameček v modrém Audi.
- Modré sedačky
- Modrý strop
- Modrá přístrojová deska
- Modré obložení…
- Modré tričko
- Modré kraťasy
- Modré prstové boty
Modrá je dobrá, pomyslela jsem si.
Modrý mužíček byl vzezřením celkem hezký, fotkám odpovídal, modrý příval rušily pouze hnědé kudrnaté vlasy a hnědé oči, prostě prohřešek proti colourmatchingu.
Vyvezl mě ve svém modrém autu k mnou specifikované kavárně a objednali jsme si oba bílou čokoládu. Čokolády nebylo mnoho a během její konzumace jsme stačili probrat pouze práci – on byl fotograf a fotografování ho baví.
Po šesti minutách už nebylo co pít. Modrý přízrak se zvedl a se slovy „půjdeme“ jsme opustili kavárnu (zaplatil). Byla jsem trochu v šoku, takto rychle rande jsem opravdu nikdy nezažila. Ještě nikdo nikdy mi nedal takto okázale najevo, že se mu nelíbím, poznamenala jsem. Vysvětlil, že ho pálili oči. Po 3 minutové jízdě jsem byla již zavezena zpět domů, tedy stále jsem nechápala chlapcovo jednání. Celé „rande“ trvalo i s cestou celých 33 minut. Nicméně chlapec poznamenal, že to bylo pěkné a jestli ho nechci pozvat k sobě domů. Aha, nadechla jsem se a řekla, že ne. Kdyby se mnou strávil alespoň 37 minut, popřemýšlela bych o tom, ale takto, vždyť víc času věnuji konverzaci s paní uklízečkou v práci.
A protože jsem velice slušně vychovaná a zvyklá poděkovat, napsala jsem chlapci: velmi děkuji, bylo to … nezapomenutelné. Modrý mužíček obratem odpověděl něco o bílé čokoládě a modrých očích.
Jediné věci je mi skutečně líto, nepředala jsem mu odkaz na svůj blog, tato modrá osoba by zjistila, že modrá je sice dobrá, ale čeho je moc, toho je příliš. Dále by se dozvěděl, že k ženám se má chovat galantně a i když je chlapec lovcem, na lov je třeba času. A takovým malým bonusem pro mě by byla potencionální možnost zisku nového čtenáře…
