Ostatní

Trocha filozofie

 

Když se tak nad sebou zamýšlím, nad svým stále neúspěšným hledáním (svého prince), kladu si sama v sobě otázku. Není náhodou chyba ve mně? Nejsem já, tím kdo neumí vztahy pěstovat a rozvíjet? Vždyť jediný muž, kterého jsem si myslela, že miluji, byl pan Traktorista a milovala jsem ho skutečně? Nebylo to jen soustavné zamilovávání, díky tomu, že mi unikal? Nebo jsem ho milovala, jen proto, že miloval mě? Je možné, že jsem tak povrchní, že i moje city jsou povrchní? Zamyslím-li se nad tím, poslední dobou mi vztahy vydrží pouze po omezený čas. Ano, chyba je ve mně. Můj analytický mozek sice produkuje aminové sloučeniny lásky a někdy jich je nadprodukce. Nicméně pouze po omezenou dobu, pak po skončení období růžových brýlí mě muži přestávají bavit. Nepleťme si proto lásku se zamilovaností. Zamilovávám se až 3 krát do měsíce, to je fakt. Jsem jako takový úlomek vesmírného tělesa, který vzplane po průletu zemskou atmosférou, hoří krátký čas, pokud z něj něco, při dopadu na zem zbyde, je to jen vyhaslá hrouda nevzhledného minerálu. Tak se někdy cítím, vyprahlá a vyhořelá.

035b7d55fa_102519341_o2

Otázkou zůstává, je to snad má vina, nejsem přesycena množstvím samečků, nevrhám se po hlavě bezhlavě do všeho? Není to tím, že vytloukám klín klínem? Ano, to každopádně. A co vlastně hledám, pouze lásku, kterou stále nenacházím a chci ji vůbec najít? Není ta má zoufalost z nenalezeného muže jen tím motorem a palivem, co mě žene? Mám strach, co když svého „ideála“ potkám, co když se zamiluji a přeroste to v lásku? Má osobnost při těchto úvahách začíná být bipolární – na jednu stranu hrozně chce a ta druhá ve mně se klepe strachy při té představě, že to přijde… a co je vlastně láska? Je to to, když je dvou lidem spolu dobře a mají se rádi, nebo mě má zasáhnout příval hormonální nerovnováhy. Asi to první, jak říkám, těch citových vzplanutí jsem zažila více než dost a proto dávám šance – slepičářům, architektům a podobným. Jsem životním konzumentem, věčným filozofem, bojovníkem i srabem zároveň. Jsem, jaká jsem a nechci to měnit. V Boha nevěřím, ale často se k němu obracím. Mám spousty přání a snů a nabízím je tomu nad námi výměnou za to, že budu lepším člověkem. Poohlédnu-li se za svou vztahovou kariéru, vím, že je vše jen na mě – opět nevyslyšeno! A proto bez skrupulí a nářků se po každém neúspěchu otřepu, zvednu hlavu a jdu dál, žádný muž nestojí za jedinou slzu. Ano, jsem žena hrdá, která porušuje etický kodex maximálně tím, že ze vztahů nic materiálního neteží.

Přišla jsem na to, že moje vagína svět nezmění, ale mnohdy ho udělala lepším.

Předchozí příspěvek Následující příspěvek

Čtěte také

Nový komentář