Jak víme lidský mozek má omezené schopnosti, je schopen si zapamatovat pouze omezené množství informací. Takové informace, které nás nějakým způsobem zasáhly, jsou ty nejsnáze zapamatovatelné.
Pokud chceme v někom zanechat nějakou vzpomínku je nutné nebýt průměrný.
Šedé myšky to mají sice v životě celkem jednoduché šlapou si svou dlouhou cestičku a nesou břímě osudu tak vytrvale, že se došlapou k cíli anebo díky své neviditelnosti a průměrnosti proplouvají s životem k cíli výraznou lehkostí. Nikdo si je nepamatuje, nikdo si na ně nevzpomene, ale dosáhnou toho co chtějí většinou snadno. Otázkou je mohou byt na sebe hrdí?¿
Naopak lidé nadprůměrní v pozitivním či negativním smyslu, jak v rámci inteligence či vzhledu jsou lehce zapamatovatelní a vetšinou po sobě něco zanechávají, jsou diskutováni a nepřehlíženi.
O krasavcích a vědátorech se dočteme v časopisech, jsou opěvovány jejich křivky a mozky (zde nenarážím na sexy mozek jednoho bývalého politika)…
Do povědomí se však dostávají i Ti na opačné straně pomyslné osy, i zde vzpomenu na sou oblíbenou křivku pana Gausse. Vždyť pokud půjdeme na večírek kolik žen si vzpomene na zcela průměrné spolukoexistující ženy? Ano, ty krásnější než jsou ony samé závistivě komentují, ale s oblibou si rýpnou do těch nejošklivějších.
Dlouho zůstanou v našich pamětích šaty slečny XY které byly proste nejodpornější a úplně nejstrašnější účes a make-up její kamarádky YZ.
Kolik z nás si pamatuje své kamarády ze základní školy, pokud se s nimi nestýká? Málo, ale měla-li holčička ZŽ nos jako bramboru a poďobaný ksichtík vytane na mysli každému, byla prostě ta nejošklivější.
Co se týče partnerů, tak většina z nás si vzpomene na toho prvního a pokud nebyl v našich životech tím posledním, pak už si pamatujeme pouze ty NEJ.
Ti kladní NEJ (jsou zcela individuální) – nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější… Rády na tyto muže vzpomínáme, nezapomínáme a připomínáme. Žádná průměrnost ještě nikdy nebyla hodnotně oceněna a opěvována, i když my ženy po ní vlastně ve skrytu duše toužíme. Je však malým paradoxem, že ti záporní NEJ jsou mnohdy mnohem v našich myšlenkách vtíravější a výraznější – nejhorší, nejošklivější, nejhloupější… Tyto muže neopěvujeme a pokud nám neučinili nic špatného za co bychom je mohli nenávidět, je vetšinou vzpomínka na ně malým výsměchem „jak jen jsem mohla“ anebo vděčným tématem nejrůznějších historek.
A proto dnešní malá rada na závěr zní: Vystupte z unylé průměrnosti, a pokud nemáte na to být tím nejlepším, buďte alespoň tím nejhorším, protože na vás nikdo nezapomene.
