Ohalujeme poslední políčka adventního kalendáře – a budeme, jako většina dětí podvádět, vybereme hned 3 naráz…Adventní kalendář je tímto odkryt a mě nezbývá než sumarizovat
Protože každý má ke konci roku zvyk bilancovat, učiním i já nejinak.
Co se týče tohoto psaní – „pseudoblogu“, ráda bych tedy touto cestou poděkovala všem, kteří se na jeho vzniku podíleli – ať vědomě či nevědomě, všem kteří ho četli, komentovali a šířili dál. Myslím, že každý přispěl něčím a jsem ráda, že pravděpodobně, pokud se nic neočekáváného nestane, budeme pokračovat v dalším roce. Čtenáři pro mě byli nejen korektoři (jako malý dyslektik děkuji), ale i výborný zdroj inspirace.
Největší dík, patří mé sestře, i když mě značně (někdy) štve a moralizuje, mám ji neskonale ráda.
Dále musím zmínit ty, na jejichž existenci bylo mé psaní vlastně postaveno – mužům. Muži byli ti, kteří mě vlastně dohnali blog založit, muži byli ti, díky nimž jsem začala o všem přemýšlet, a muži byli ti, díky nimž jsem našla i samu sebe a to co v životě chci či nechci. Poznala jsem díky nim, že nikdy nemůžeme mít to, co chceme a když to o čem jsme si mysleli, že chceme, máme, pak to vlastně nechceme. Díky tomu, že hledám k sobě ten ideální protějšek – nepleťme si s hledáním ideálního muže (o tom vím, že není, a kdyby byl, pak nevím, zda by chtěl tak neideálního jedince, jako jsem já), jsem poznala spousty se mnou nekompatibilních mužů, zajímavých i nezajímavých jedinců, ochutnala spousty dobrých vín a výborných jídel, dozvěděla se informace, které bych bez nich nevěděla. Randění s muži mě naplnilo a vyprázdnilo. Vzestupy a pády, sinusoidy žití patří k životu. Všichni muži, kteří mě v životě potkali, zanechali ve mně stopu, buď malou téměř nicotnou, která vyprchala rychleji než ether, jiní mě zašlápli pořádně hluboko, ale já vždy věděla, že nejde zůstat ležet, je nutné oklepat se a jít dál. Mnoho šrámů a jizev, které mi byly životem uštědřeny se zahojí a já jen díky svému psaní budu mít vzpomínku na ty hodné, prospěcháře, kreatury a lovce. Děkuji tedy všem i těm, kteří si to z morálního hlediska nezaslouží. Samci, děkuji vám i za to, že jste mi podrazili nohy a donutili mě vstát. Děkuji za to, že jste mě otupili, jako tekoucí řeka oblázky. Je pravdou, že díky tomu už nevzplanu láskou, jak navoskovaný papír, ale život je to, co nás formuje a já věřím, že jednou ten, co má vykřesat ten pověstný oheň přijde a protože to bude TEN pravý, zapálí i mě… jako skaut škrtnutím jediné sirky.
